"Počkej, vlastní děcka ti to vrátí!" vybavila se mi slova rodičů v okamžiku, kdy jsem nevěděla, jestli mám vyrazit na záchrannou expedici svého syna sama, požádat o pomoc hasiče nebo policii, či obtelefonovat nejbližší zdravotnická zařízení. Noc už dávno nebyla mladá, drobné kapky deště padaly na okenní parapet, zbloudilý blesk ještě rozčísnul těžké mraky a v dáli do-zníval hrom. Syn s ruksakem obtěžkaným horolezeckým náčiním nikde, ticho a klid, ani stopy jeho návratu. Pokaždé, když s výbavou vyrazil na své další skalní dobrodružství, přišla Neuróza Žaludeční, bez klepání, bez pozvání. Nejdříve se jen tak zlehka rozvalila jakoby na jedno kafíč-ko, ale s nastávajícím večerem už ležela zahnízděná v mém nitru a vyvolávala pochybnosti o tom, jestli svého potomka ještě uvidím. S přibývající  tmou a prázdným pokojíkem jsem mívala pocit, že by žaludeční vředy ve mně mohly růst jako houby po dešti. "Bože, ať se mu nic nestane," prosila jsem v duchu za své zpozdilé dítě. "Víš, že mám jen jeho." Než stačím domyslet, klika cvakne, dveře letí, "děcko" vchází do dveří. Jeho klidný, vyrovnaný a spokojený výraz  zcela odzbrojil babu Neurózu, aby ji vzápětí popíchnul zase k činorodosti. "Konečně jsi doma!" vyštěknu protivnou fistulí. "Promiň, ale zaseklo se mi lano pod vrcholem…"        1.11.2003