Teď jsem si vzpomněl. To jsme před rokem s Honzou vlastně poprvé pořádně lozili, protože ten výlet na Bořeň se s předchozími Černolicemi či Prokopákem nedal srovnat. V sobotu jsme dali nějaký čtyřky (naše tehdejší maximum) a večer jsme zašli na pivko do chaty pod Bořní. Zatímco já se věnoval spíše řádnému vyplňování pivního dotazníku (taky jsem ho měl na závěr začárkovanej líp než Honza), Honza se uspokojoval vyprávěním historek, jak je kde zaslechl, takový tý horolezecký latiny, čili těch příběhů, který se samozřejmě určitě nestaly, bo to jsou totální hovadiny, ale ňáký legendy musí mít i lození, to je jasný. "A to si představ, Tomáši, že mi jeden kluk vyprávěl, že jednou šel s nějakým zelenáčem do skal a vylezli spolu na nějakou špici a ten zkušenej řiká tomu zelenáči: Hoď dolu lano! A on ho fakt hodil dolu!" No ale to je teda fakt dobrá historka, dostatečně jsme se řezali a myslím že když jsme již značně vysmátý klopýtali nocí ke stanu, tak jsme ještě párkrát na sebe vykřikli: "Hoď dolu lano!" No ale bylo jitro, den druhý. Ten den mám zapsanej pěkně za ušima, protože jsem vysmah svoji první pětku. Čima to byla, úžasná to bořeňská cesta, fakt poprávu označená v průvodci kytičkou. Co na tom, že poslední dvě jištění mi vypadla, takže případný pád by byl možná až do kytičky. Každopádně euforie na vrcholu skvělá, když dolez Honza, tak takový ledabylý "Vcelku normálka, vole", ale srdíčko si plesá. Tož Honza: "Tak já hodim dolu lano." Počkej, ještě ne, Honzo, řikám já, počkej, já ho ještě pěkně složím, to musí bejt srovnaný jako kdybysme ho teďka rozbalili, si myslím, po takovýhle nádherný cestě! Takže beru lano do rukou a totálně předpisově ho odprostředka skládám. No výborně, lano srovnaný jak pyžamo na vojně, tak říkám Honzovi: "Zavolej dolů, že hážeme lano." Honza volá "Lano!". Dole přímo pod skalou sedí skupinka  lidí, asi svačí a dělá, že neslyší. Honzo, musíš ještě jednou, ať všichni viděj, že sme dokonalí, dodržujeme všecky lezecký zásady a celkově prostě jsme mistři světa, co už lezou pětky. Honza ještě zvyšuje hlas a opakuje: "Lano!". Skupinka se neochotně zvedá, civí otráveně vzhůru a já HÁŽU DOLŮ LANO.

(no, dolů jsme nakonec slezli tou dvojkovou cestou co je naštěstí kousek vedle)